Změna velikosti písma

Kalendář akcí

P Ú S Č P S N
28 29 30 31 1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 1
Drobečková navigace

Úvod > Obec > Historie > 2.světová válka Hnojice osvobozeny 6.května 1945 sovětskou armádou

2.světová válka Hnojice osvobozeny 6.května 1945 sovětskou armádou

Úryvek z knihy Jana Cekla Kraj, jimž táhla válka

Největší a nejstrašlivější světová válka je skončena. I naše obec Hnojice trpěla nesmírně šestiletou okupací a vykoupila naši drahou svobodu obětmi na životech:

  • Josef Urban, nar. 22. března 1894, byl umučen v koncentračním táboře v Osvětimi dne 20.dubna 1942. Byl zaměstnancem vítkovických železáren a horlivý sokolský pracovník.
  • Vojtěch Válek, nar. 11. ledna 1920, umučen v Terezíně dne 15. února 1945. Byl úředníkem hospodářského družstva v Litovli.
  • Jindřich Nevěřil, nar. 6. března 1918, popraven v Německu 29. ledna 1943 pro sabotáž.
  • Miroslav Myšák, nar. 23. ledna 1919, padl na barikádách v Praze dne 5. května 1945.
  • Rudolf Slezáček, nar. 3. července 1877, padl při dobývání Hnojic dne 6. května 1945.
  • Vlastička Žádníková, nar. 10. prosince 1928, byla zabita při dobývání Hnojic dne 6. května 1945.

mysak.jpgneveril.jpg slezacek.jpg urban.jpg valek.jpg zadnikova.jpg

V žalářích gestapa pobyl několik měsíců Karel Picka, berní úředník a Andělín Čmakal, dělník. Kromě těchto persekucí zbavena byla majetku rodina Josefa Gece, rolníka čís. 60, a Františka Ambrozka (vlastnil 2 grunty, jednoho se musel vzdát), rolníka čís. 40. Jejich majetek byl zabaven pro německé kolonisty Teofila Bindera a Jakoba Siefrieda, kteří se přistěhovali z Besarabie do Hnojic 19. listopadu 1942. Zvláště rodina Gecova byla zbavena veškeré možnosti dále hospodařiti a byla odkázána žíti jen na lístky.

Mnozí z městečka Hnojic byli zasazeni do práce v muničních továrnách v Německu a někteří se vrátili s podlomeným zdravím bez šatů a jiných svršků, které pozbyli při náletech. Nejvíce byl postižen ročník 1924. Z tohoto ročníku pobyli po 19 měsíců v Eilenburgu, Halle, Lipsku a Berlíně tito hoši a dívky: Vojtěch Stryk, Bořivoj Stryk, Jaroslav Nasswetter, Věra Urbanová, Božena Schrötterová; ze starších ročníků: František Svozil, Al. Svozil, Jan Vyhnánek, Ladislav Vyhnánek, František Nečas, jenž byl nasazen v Norsku. Z vládního vojska Zdeněk Štork, František Coufal a Zdeněk Nečas, kteří konali hlídkové služby v Itálii. Dne 18. dubna 1945 opustily německé rodiny naši obec v důsledku blížící se fronty a odstěhovaly se na plně naložených vozech dále do Čech.

Dům č. 161 zasažený v květnu 1945 granátem

Blížící se fronta dávala naději na brzké osvobození od nenáviděných okupantů. Hnojičtí občané upíraly své zraky k Rudé armádě, která táhla od Brna směrem k Prostějovu, Přerovu a Olomouci. Leč v pátek 4. května 1945 překvapila nás zpráva, že vítězná Rudá armáda se valí od Opavy k Mor. Berounu. V sobotu 5. května panika se stupňovala, když obcí projížděly vozy a traktory se sudetskými Němci, kteří prchali před blížící se frontou. Současně s civilním obyvatelstvem prchalo německé vojsko (vozatajstvo i dělostřelectvo) směrem k Litovli a Olomouci.

V obci samotné se ubytovala automobilová kolona (mapovací oddělení) s kuchyní, telefonem a veškerým příslušenstvím, navíc s úmyslu pozdržeti se zde alespoň týden. Byli ubytováni ve statcích a hlavně ve škole již 4. května ve všech třídách i kabinetu. Ve třídách byly složeny zbraně (kulomety a pancéřové pěsti) ve velkém množství. Když však se blížila Rudá armáda ke Šternberku, opustila kvapně německá jednotka naši obec. Zdálo se již, že se dočkáme svobody bez boje. Pozdě večer a v noci objevily se opět německé tanky a pásové vozy s protitankovou pěchotou (8 tanků) a zaujaly palební postavení v Babické a Olomoucké ulici. Mimo to Němci postavili v zahradě rolníka Mikeše 3 polní děla, 1 polní dělo u domku č. 198 a několik kulometných postavení. Z toho bylo patrno, že Němci se nemínili vzdáti první české obce tak lacino bez boje.

A ráno, to šedivé ráno 6. května v neděli nalezlo nás všechny v radostném očekávání věcí příštích, ale také s pocity úzkosti, zda přežijeme šťastně tento velký den.

V neděli 6. května 1945 v 9.30 hod. začalo německé dělostřelectvo ostřelovati silnici mezi Hnojicemi a Lužicemi, po níž jely k Hnojicím dva ruské tanky. Jeden ruský tank s těžkým útočným dělem byl zasažen několika zásahy, z nichž jeden explodoval přímo ve věži tanku, tam přivodil výbuch dělových nábojů a nádrží pohonných látek, což mělo za následek vyhození celé věže i s dělem. Věž padla vedle tanku. Druhý tank se vrátil směrem k Lužicím.

Druhý tank se vrátil směrem k Lužicím.jpg cest.jpg

osvobozeniHned na začátku dělostřelecké palby vznikl krátce po desáté hodině první požár v obci. Hořela stodola a kůlny s inventářem rolníka Jos. Gece, č. 60. Eternit, jímž byly střechy pokryty, praskal a tím zvyšoval hrůzu boje. Lidé ve sklepích se děsili a na hašení nebylo ani pomyšlení. První odvážlivci přiskočili na pomoc v poledne a zachránili dva žací stroje. Po 12. hod. hořela opět stodola Antonína Mikeše, která byla dřevěná a shořela do základů s veškerým inventářem a zásobami uhlí a dřeva. Po 13. hodině zasaženy byly chlévy usedlosti čís. 2 p. Frant. Slimaříka. Kromě těchto požárů byly rozbity granáty mnohé budovy včetně věže hnojického kostela a strop kostela byl granátem proražen.

Mezitím se ruská pěchota plížila po poli od Šternberka a Babic a dosáhla ve 14.15 hod. Hnojic, ač Němci obec houževnatě bránili. Střelba stávala se silnější a silnější, ale čerstvé síly ruských jednotek zatlačovali víc a více Němce, až se konečně v 15.39 hod. usmála jitřenka svobody na nás a ruská jednotka opanovala naši obec. Drobný déšť, sypající se ze šedivých mrak na vlhkou již půdu, jako by chtěl odplavit poslední stopy zneuctění české půdy německou soldateskou. Konečně období hrůzy okupace pro naši obec bylo ukončeno a všichni jsme se opíjeli štěstím nad po druhé dosaženou svobodou.

V obci byly ihned čsl. a ruské vlajky a prapory. Nastal zdánlivý klid. Obyvatelstvo houfně vycházelo do ulic a vítalo naše osvoboditele, děkovalo jim a bratřilo se s nimi. Za ruskou pěchotou přijíždělo dělostřelectvo, kulometné čety a vozatajstvo se střelivem. Po 16. hod. nastal opět urputný boj. Němci, kteří se stáhli k Liboši, vyrazili odtud korytem potoka Říče a přiblížili se k Hnojicím až na 400 m, chtějíce městečko dobýti zpět.
V urputném boji, kterého se zúčastnili i bývalí jugoslávští zajatci, ustupovaly slabé ruské oddíly až do zahrad na okraji městečka. Kryti stromovím, keři, zdmi a ploty zahájily posílené ruské oddíly pěchoty, dělostřelectva a minometů palbu na vetřelce a po těžkém boji, zničivše oba německé tanky, zahnaly znovu Němce k Liboši. Kdyby se podařilo Němcům dobýti obec zpět, jistě by se mstili za vyvěšení čsl. praporů a všechny občany by stihl osud Lidic a Ležáků.

Ještě příštího dne 7. května byla většina obyvatelstva ve sklepích, neboť ruská palba byla Němci opětována. Tito se drželi u obce Pňovice, střeňského lesa a v jiných místech.
Za bojů padli v obci tři ruští vojíni a jeden ruský uprchlík, který pracoval u zdejšího rolníka. Tento bývalý zajatec, syn generála Vasiljeva, rozradostněn nad krásným shledáním se svými rodnými bratry, běžel za nimi a zasažen šrapnelem padl na ulici se svým známým přítelem sovětským vojákem-hrdinou. U bývalého mlýna v Žerotíně padl ruský důstojník, který byl převezen do naší obce a v parku na náměstí za velké účasti obyvatel pohřben.
Radost z osvobození kalila jen vděčná vzpomínka na ty, jejichž žhavá srdce dotloukla a kteří se nedočkali slavného májového vzkříšení.